9. 2. 2016

Mgr. Eva Tenzin, naše členka SZ v Ostravě, vypráví o životě v Sikkimu, indickém svazovém státě mezi Nepálem, Tibetem a Bhútánem, kde aktuálně žije ve vesnici kmene Lepčů

Zakokrhal kohout a z hliněných kamen v černé kuchyni se začalo kouřit. Teta postavila vodu na čaj. Slaný, s pár semínky kardamomu. V Dzongu je ráno.

Mgr. Eva Tenzin (SZ) Pracuje na Přírodovědecké fakultě Ostravské univerzity v Ostravě, Katedře sociální geografie a regionálního rozvoje, je členkou rady základní organizace Strany zelených v Ostravě. Loni publikovala svou práci „Děti bohů a zasněžených vrcholků: Lepčové a jejich krajina“. Věnuje se také Tibetu, např. ve své další publikaci Transnacionální vztahy Tibeťanů v České republice. Aktuálně pracuje v Sikkimu, což malý indický svazový stát v Himalájích, sousedící s Tibetem, Nepálem a Bhútánem.

Mgr. Eva Tenzin (SZ), Pracuje na Přírodovědecké fakultě Ostravské univerzity v Ostravě, Katedře sociální geografie a regionálního rozvoje, je členkou rady základní organizace Strany zelených v Ostravě. Loni publikovala svou práci „Děti bohů a zasněžených vrcholků: Lepčové a jejich krajina“. Věnuje se také Tibetu, např. ve své další publikaci „Transnacionální vztahy Tibeťanů v České republice“. Aktuálně pracuje v Sikkimu, což je malý indický svazový stát v Himalájích, sousedící s Tibetem, Nepálem a Bhútánem.

Dnes se po strmých zelených kopcích válejí těžké mraky a není tak vidět zasněžené vrcholky himálajských hřebenů. V jiné dny, když je jasno, vypadají, že jsou nadosah. V zimě bývá počasí v Dzongu nejpříjemnější – je sucho a strmé chodníčky spojující jednotlivé domy ve vesnici, které jsou v létě téměř neschůdné, nekloužou.

Dzongu se nachází v srdci nejzelenějšího indického státu, Sikkim, který byl až do sedmdesátých let minulého století nezávislým královstvím. Je to rezervace, kterou založil poslední sikkimský panovník, aby tak ochránil kmen Lepčů, původních obyvatel sikkimských hor, před asimilací a ztrátou tradičního životního stylu.

A byli to právě Lepčové a jejich jedinečný vztah k životnímu prostředí, kdo mě sem před rokem a půl poprvé přivedl. Když jsem v Dzongu začala dělat výzkum pro svou dizertační práci, ještě jsem netušila, že se toto místo brzy stane druhým domovem nejen pro mě, ale i pro mé dvě děti. Ty byly od svých šesti měsíců zvyklé cestovat se mnou do Indie, kde žijí i jejich prarodiče. Přeplněné taxíky, nekonečné hodiny v nepohodlných vlacích, barevná tržiště i hluk klaksonů z projíždějících aut snažících se vyhnout kravám křižujícím cestu, to všechno pro ně bylo běžnou věcí. Dzongu je ale jiné.

Marně se snažím zavolat svého syna na hodinu češtiny. Vypadá to, že vyjmenovaná slova po M budou opět muset ustoupit lovu kyselého ovoce lapsí, které s kamarády sestřelují v džungli prakem. Lepčové dodnes spoléhají převážně na to, co si sami vypěstují, popřípadě najdou v džungli. Kluci už od mala nosí za pasem prak a mačetu, aby se vypořádali s drobným ptactvem, ale také s bujnou vegetací, která v létě zarůstá všechny pěšinky. Ulovená zvířata se pověsí nad kamna a jsou pak použita šamanem, kterému se říká boomthing, jako obětiny při obřadech. Lepčové v 17. století přijali tibetský buddhismus, což je ale nepřimělo opustit tradiční náboženství, uctívající přírodu a krajinu, jejíž jsou součástí. Podle této víry byli Lepčové stvořeni ze sněhu hory Kančendžonga, která je pro ně dodnes nejposvátnějším místem na světě. Kromě nich se zde zrodily také řeky Tísta a Rangít, které Lepčové považují za své sourozence a zároveň mocná božstva, která jim mohou prospět, ale i uškodit.

Život v Sikkimu

Dívka v Sikkimu

Když v roce 2003 sikkimská vláda oznámila svůj plán na vybudování sítě přehrad s elektrárnami generujícími vodní energii na těchto řekách, zdvihla se mezi jinak klidnými Lepči nečekaná vlna odporu. Mladí lidé vyrazili do měst, kde zahájili neomezenou hladovku, aby přinutili vládu k okamžitému jednání, jehož cílem mělo být přehodnocení plánů na stavbu přehrad, zejména v oblasti Dzongu. Hlavním důvodem byly obavy, že by změny takového rozsahu způsobily v citlivém ekosystému a krajině náchylné na sesuvy půdy ekologickou katastrofu. Druhým důvodem bylo, že pro Lepči je krajina posvátná, a prostě se do ní nevrtá. Lezor, syn našeho domácího, má na hlavě lysinu – trest za to, že jeho dědeček kdysi rozbil velký kámen, aby zde mohl postavit dům. Božstvo tohoto kamene od té doby trestá všechny členy rodiny drobnými zdravotními problémy. Pro Lepči je celá krajina osídlená božstvy, žijí ve velkých stromech, ve skalách, v kamenech, ale i v půdě, v ovoci a zelenině. Proto nikdo nikdy netrhá ovoce ze stromu, který mu nepatří, dokud jeho vlastník sám nenaruší kouzlo ámí, které ho chrání. V džungli se nekřičí, a když se Lepčové vydají na lov, nesmí mluvit nesmysly, aby nenazlobili Phuntshok Rum, božstvo životního prostředí.

Moje děti se konečně vrátily s kapsami plnými kyselých plodů lapsí a hrají si na zahradě s prasátkem, které teta před nedávnem dovezla z trhu. Užívají si volnosti, kterou v zimě mají, v létě se do džungle téměř nedá chodit, protože pěšinky jsou plné hladových pijavic, které na kamenech a rostlinách netrpělivě vyhlížejí první teplokrevnou oběť, která projde kolem. Když se šly děti poprvé koupat do lesní říčky a jejich nohy byly pokryté vrtícími se pijavicemi, obrečely to. Po pár dnech si ale zvykly a nakonec za mnou má dcerka přišla s malou pijavicí na prstě a se slovy: „mamí, podívej jak je malinkááá, chudinka, asi má hlad…tak papej…“, si ji přisála na nožku. I já si s pijavicemi užila svoje, nohy mi z jejich kousanců natekly tak, že jsem skoro namohla chodit. Lepčové ale neskrývali svou radost, když viděli moje krvavé rány – „teď se ty pijavice přisají na nás a naše krev se smíchá – tak budeme taky trochu bílí Evropani!“, říkávali.sikkim_info

Dnes odpoledne jdeme všichni do vedlejší vesnice na takzvanou „ekologickou slavnost“. Tento způsob oslavy svátků se v posledních letech v Sikkimu stal velice populárním, znamená totiž, že se na slavnosti smí prodávat pouze místní produkty, pěstované bez použití chemikálií, rukodělné výrobky a požívat se smí pouze po domácku vyrobený alkohol, z něhož nejpopulárnější je tzv. čhí – nápoj z kvašeného prosa či jiných obilovin, který se obvykle pije bambusovým brčkem z bambusové nádoby zvané tongba. Kromě čhí je zde ale k dostání také místní ovocné víno, jehož různé druhy si lze do malých bambusových štamprlat načepovat z velkých bambusů zakončených kohoutkem. V Dzongu je jen málo věcí, ke kterým se bambus nepoužívá – dělají se z něj hudební nástroje, nádobí, používá se při stavbě, jako otop, krmivo pro zvířata a jeho výhonky se jí jako výtečná zelenina. Lepčové znají ve svém jazyce kolem 15 různých výrazů pro různé druhy bambusu a ví, který se k čemu hodí nejlépe.

eva_tenzin_1Skupina děvčat z naší vesnice bude na slavnosti předvádět tradiční tance, které před tím dlouho trénovaly na místním fotbalovém hřišti. Na nácvik jsme se s dcerkou přidaly taky, ale na veřejnosti se přes nesčetné přemlouvání vystupovat ještě stydíme. Písně, na které Lepčové tančí, vždy opěvují sikkimskou krajinu, hory, řeky, faunu i flóru a vycházejí z hlubokého vztahu, který Lepčové se svým životním prostředím mají. Sami sebe proto nejčastěji nazývají „Mutanči Rongkup Rumkup“, Děti zasněžených vrcholků a děti bohů. V tanci pro každé slovo v písni existuje zvláštní pohyb, který se dědí z generace na generaci – i moderní písně lze proto snadno přepsat do choreografické podoby a sikkimskou krajinu pak doslova zatančit.

Blíží se večer, unaveně stoupáme po schodech do vesnice – nevede sem žádná cesta, od nejbližší silnice, která je za dobrého počasí sjízdná džípem, je vesnice vzdálená přes půl hodiny chůze do strmého kopce. Teta už nám připravila večeři – rýži, kterou jsme v létě sami sadili, kopřivy a výhonky kapradí. Všem nám už značně vyhládlo – dětem z neustálého běhání a hraní a mi z několika bambusových nádob čhí, které za chladného večera příjemně hřeje… na Dzongu padá tma, malý vepřík se schoulil do kouta spolu se štěnětem, které celý den řádilo s mými dětmi. Dnes poprvé je slyšet cvrčky – znamení končící zimy. Pozítří odjíždíme. Vrátíme se brzy.

Děti v Sikkimu

Děti v Sikkimu

Sikkim

Sikkim je malý svazový stát na severu Indie v Himalájích. Na západě sousedí s Nepálem, s Tibetskou autonomní oblastí na severu a východě a konečně na jihovýchodě s Bhútánem. Rozloha státu činí 7 096 km² a počet obyvatel přesahuje půl milionu, což z něj činí co do počtu obyvatel nejmenší z indických států. Hlavním městem Sikkimu je Gángtok. V roce 1642 založil v Sikkimu buddhistické teokratické království.

Roku 1835 sebrali Britové Sikkimu jižní část území s důležitým městem Dárdžiling (Darjeeling – dnes součást svazového státu Západní Bengálsko, která vede boj za vlastní stát Gurkhaland). Po zániku Britské Indie roku 1947 prohlásil Sikkim nezávislost, ale zůstal z mezinárodněprávního hlediska pod ochranou Indické republiky.

V roce 1975 byl protektorát zrušen a Sikkim se stal svazovým státem Indie. To neuznala Čína, která se několikrát pokusila Sikkim anektovat. Až roku 2005 byla uzavřena dohoda o respektování stávajících hranic a v roce 2006 byla přes průsmyk Nathula otevřena důležitá obchodní cesta z Indie do Tibetu.

Foto: Eva Tenzin