17. 11. 2019
V těchto dnech jsme si na mnoha místech připomenuly události listopadu 1989, případně roku 1939, a kroků, které jim předcházely. Také Zelení v Ostravě se zúčastnili několika akcí, které připomínali události sametové revoluce nejen v Ostravě. Jednou z nich byla např. zajímavá debata, kterou pořádala Galerie výtvarných umění v Ostravě (GVUO), na které vystoupili Ladislav Vrchovský, Ivan Motýl, a další.
Ladislav Vrchovský pracoval v těch dnech na Dole Antonín Zápotocký v Orlové, pracoviště měl sedm set metrů pod zemí, v dílně, o které řekl tehdejší předseda celozávodního výboru KSČ Bohumil Indrák: „To je hnízdo zmijí, tam je třeba vhodit granát!“ Měl od donašečů informace, o čem se s osazenstvem dílny horníci baví, O polské Solidaritě, o Několika větách, o Chartě 77 atd.
Ivan Motýl studoval v roce 1989 Pedagogickou fakultu v Ostravě (český jazyk-dějepis), na konci února 1989 sepsal petiční dopis v souvislosti s uvězněním Václava Havla a následně byl obviněn z přečinu proti veřejnému pořádku podle takzvaného „pendrekového zákona“ č. 150 z roku 1969. Následně byl vyslýchán StB a zadržen například i 21. srpna 1989. V listopadu 1989 se stal zástupcem šéfa studentského stávkového výboru na Pedagogické fakultě v Ostravě. Před listopadem 1989 byl činný v nezávislých kulturních strukturách v Ostravě (akce Podchod, divadlo Kladka aj.).
Jak vnímal Ladislav Vrchovský atmosféru mezi dělníky? Jaké mezi nimi byly nálady?
„Já jsem vnímal hlavně většinový názor chlapů na šachtě, kterým byla politika úplně ukradená. Oni byli zainteresováni to na tom, aby mohli dělat práci, která je baví, protože „děda byl havíř, tata byl havíř, já jsem havíř…“. Pak tam byli lidé, kteří přišli na šachtu dobrovolně. Tehdy byla skupina horníků ve společnosti dobře placená, byli oporou režimu a tak si je režim rozmazloval relativně vysokými platy, byty pro havíře, a tak tyto chlapy politika nezajímala a odbývali ji často slovy „běž s tím někam“. Jen naprostá menšina horníků se zajímala o to, co se tehdy ve společnosti děje. Pokud bylo nějaké téma, v prvních listopadových dnech, než se dospělo ke generální stávce, které rezonovalo ze strany vedení, byly to myšlenky směrem k horníkům typu „…oni tady chtějí mít kapitalismus, oni vám chtějí vzít, to co vám patří, ty vaše platy, bude tady nezaměstnanost…“. A právě tehdy sehráli nezastupitelnou roli studenti.
diskutující, pořadatel: Galerie výtvarného umění v Ostravě (GVUO)
Co u havířů nakonec rozhodlo, ilustruje Vladimír Vrchovský jednou příhodou z Komorní Lhotky: „V Komorní Lhotce tehdy probíhal amatérský festival polské národnostní menšiny, v deset hodin se otevřela opona, my tehdy ještě vůbec netušili, co se v Praze stalo, a na jevišti se objevilo děvče s obvázanou hlavou a řeklo: tahle země není moje země, tahle vláda není moje vláda, tahle vláda bije lidi, tuhle vládu nechci, a my jsme všichni začali tleskat, načež ona náš uklidnila a řekla, co tleskáte, prosím vás? Vždyť tohleto je sešitá hlava po ráně obuškem včera, na Národní třídě v Praze.
Shodou okolností to byla dcera předáka rubáňového kolektivu a brigády socialistické práce, kterého já jsem osobně znal a který přišli v úterý k podpisovému archu, kde se podepisovala přízeň ke konání generální stávky, jako souhlas, a tento muž tehdy řekl: „moje děcko mi nikdo bít nebude“. A to bylo klíčové. Že když pak přišli studenti, kteří měli hlavní sílu, byly těmi děcky, které někdo zmlátil. A to bylo rozhodující. Tato skutečnost převážila i nad těmi výplatami. To násilí“.
Debata se také vedla k možnosti zakázat komunistickou stranu hned po roce 1989. Na to padaly otázky i od dorazivších návštěvníků. K tomu se vyjádřil Jan Král, novinář a signatář Charty 77: „Po třiceti letech to vidím jako chybu, že komunistická strana nebyla zakázána. Na druhé straně dnes tom, co tom se tehdy mělo udělat lépe, je těžké hovořit. Uvědomme si, že v té době byla stále u moci komunistická prokuratura, vláda musela řešit přítomnost sovětských vojsk. Na přímou otázku říkám, že se to udělat mělo. Jak se to udělat mělo, aby se to navíc dalo stihnout do prvních svobodných voleb během několika málo měsíců? Za situace, kdy už existovaly tendence Slováků se oddělit?“ To zůstalo otázkou.
Řečníci se shodli, že po prvních svobodných volbách měli komunisté stále velkou podporu veřejnosti. Volilo je více než 13 procent voličů v České republice do Sněmovny lidu Federálního shromáždění: Občanské fórum: 53 % Komunistická strana Československa: 13 %). A tak bylo zřejmě správné, že komunisté měli mít možnost být zvoleni. Na druhou stranu většina demokratických stran měla ve svých stanovách a pravidlech zakotvenu odmítnutí spolupráce s komunisty a jim věnované hlasy tak nebyly využity k přímému podílu na moci.
„Já se bojím bolševického myšlení, které není vlastní jen komunistům. V populaci jsou tisíce let lidé, kteří chtějí jen přináležet k moci, pomocí moci ovládat životy jiných, a takoví lidé jsou všude, nejen v KSČM, a právě na ně je třeba dát si pozor. Zárukou, aby nepřevládlo jejich vidění světa je nastolení svobody, které bylo tou stěžejní záležitostí listopadu 1989. Největší význam vidím v tom, že vy máte svobodu své svobody hájit, a vystupovat proti všem, kteří se pokusí na ně sáhnout. A nezapomeňme na to, protože i dnes existují tendence v tomto státě opět si moc přivlastňovat. A pak bychom o tyto svobody mohli přijít.
Žijeme v době, kdy máme třicet let od sametové revoluce premiérem bývalého člena KSČ (od roku 1980) a spolupracovníka StB (od roku 1982 evidován jako spolupracovník StB), vláda je přímo podporována KSČM, která je následovnicí zločinecké KSČ.
