21. 8. 2020
Ostravští zelení a zelené si připomínají okupaci v roce 1968. Rusko jako nástupnický stát SSSR i dnes expanduje na svá dřívější území, porušuje mezinárodní právo a otevřeně hlásá snahu rozbít Evropskou unii. Zelení zdůrazňují důležitost evropské integrace s vládou práva, nikoliv tanků, pro naše budoucí přežití.
Následky invaze a následné okupace jsou v české společnosti dodnes pozorovatelné a jen prohloubily nedůvěru mnoha Čechů k velkým národům, mezinárodním dohodám a aliancím. Válka kterou vede Ruská federace pod vedením prezidenta Vladimíra Putina nebudí důvěru Zelených v její politiku.
Cílem této invaze tehdejších spojenců ČSSR bylo zasáhnout do vnitřních politických záležitostí Československa a zlikvidovat pokus nasadit socialismu lidskou tvář. Československá armáda nebránila útočníkům v postupu, ale tehdejší vláda Československa, zaměstnanci československé televize a rozhlasu, fotografové, filmaři a tisíce dalších občanů se statečně postavili na neozbrojený pasivní i aktivní odpor. Tyto příběhy hrdinství bychom si dnes měli připomínat.
Za svůj nesouhlas s invazí vojsk Varšavské smlouvy byl později, v době práce na dolech OKD, perzekuován i Ladislav Vrchovský /Zelení/, který na to vzpomíná: „V roce 1977 mě v dole oslovil předseda dílenské organizace KSČ, štajgr pan Komínek, a řekl mi, že jsem šikovný synek, že mám největší počet zlepšováků v závodě, že takové lidi by strana potřebovala. Řekl jsem, že nevím, jestli můžu vstoupit, protože jsem už jednou vstoupil, a to 21. srpna 1968, a že mám doma i průkazku. On řekl: ‚To není možné, to musíš vysvětlit!‘ A pozval mě na celozávodní schůzi KSČ. Asi za tři dny jsem na schůzi přišel, štajgr Komínek mě představil jako nového kandidáta, ale řekl, že je to takové zvláštní a že jim to vysvětlím. A dal mi slovo. Nikdy jsem mu neřekl, že chci vstoupit do strany. Ale využil jsem toho. Měl jsem s sebou výtisk Rudého práva, kde byl citován tehdejší předseda vlády Lubomír Štrougal, který řekl, že normalizace skončila, náš život je normalizován a socialismus vzkvétá. Řekl jsem soudruhům, že bych se tedy rád zeptal, kdy odjedou sovětská vojska, když normalizace skončila. A nastal rachot. Komínek vyskočil, předseda mi vzal slovo. Mezi lidmi se ale ozývalo, ať mě nechají mluvit a ať řeknou, kdy vojáci odjedou. Byl jsem vykázán ze schůze. Když jsem druhý den přišel do práce, můj vedoucí z úseku hydrauliky mi sdělil, že dostal nařízeno, že mě už nemůže zaměstnat.“
