24. 9. 2016
Ne vždy jde život správným směrem, ale přesto nás občas zavede do zákoutí, která jsou stěžejní a určující pro na naši osobnost. Ladislav Vrchovský strávil přes 20 let v ostravských dolech, dnes pracuje jako publicista a divadelní kritik, spolupracuje s českým rozhlasem Vltava, kde má svoje okénko, jezdí jako lektor a předseda porot na nejrůznější divadelní přehlídky a festivaly. Na sklonku roku 2016 mu vyjde v brněnském nakladatelství CDK román ve kterém popisuje atmosféru na Ostravsku v letech 1963 až 1689. Na začátku devadesátých let získal jako poslanec Federálního shromáždění mnoho zkušenost s vrcholovou politikou, dnes kandiduje jako ostravský patriot do Zastupitelstva Moravskoslezského kraje. Jeho život je plný nádherných příběhů i náročných zvratů.
Vaše rodina byla perzekuována komunistickou stranou. Z Českých Budějovic jste byli nuceni se přestěhovat na Vsetínsko. Jaké to pro vás bylo?
Moji rodiče měli tehdy před sebou krásnou perspektivu. Otec přešel před druhou světovou válkou z armády do státní správy. Za války byl však napojen spíše na západní odboj, než na východní a po čtyřicátém osmém roce mu to komunisté neodpustili, takže musel opustit své zaměstnání i domov. Když se na to zpětně dívám, uvědomuji si, jak totalitní politické strany likvidují své protivníky. Ne v politickém boji demokratickým způsobem, ale likvidují je totálně. Buď je popravují, nebo jim berou možnost životní realizace a to pak vede k různým tragédiím. To potkalo i moji rodinu. Moje matka změnu životních podmínek rodiny nepřežila.
Jak vzpomínáte na život na Valašsku?
Zůstaly ve mně vzpomínky na dětský folklórní soubor, což byly začátky mého vztahu k lidové kultuře. Vedlo to k tomu, že jsem nakonec v Ostravě založil festival Folklór bez hranic, ze kterého se stala velmi úspěšná mezinárodní akce. Vzpomínám tedy hlavně na valašskou lidovou kulturu a hlavně na tu nádhernou krajinu, která se do mě otiskla. Pokaždé, když tam jedu, se v myšlenkách se toulám po kopcích a lesích, za mého mládí ještě plné bunkrů a zákopů z druhé světové války. Jako děti jsme tam nacházeli ještě různé zbraně, německé a ruské přilby. Prostě ráj pro vyrůstajícího chlapce.
Co vás baví na práci divadelního kritika a dramaturga?
To, že existují lidé, kteří nějakým způsobem vnímají realitu a chtějí se vůči ní nějakým způsobem vymezovat. Pojmenovávat to, co se kolem nich děje pomocí divadelního představení. To mě na tom nejvíce baví.
Viděl jste v poslední době nějakou hru, která vám vysloveně utkvěla v paměti?
Nedávno jsem se vrátil z Jiráskova Hronova, což je celostátní vrcholná přehlídka amatérského divadla a samozřejmě mi utkvěla v paměti debata nad tím, jaký je rozdíl mezi amatéry a profesionály. Ten banální příměr, že amatéři hrají pro radost a profesionálové pro peníze už dávno neplatí. Existuje buď dobré, nebo špatné divadlo. V Ostravě mám velké štěstí, že můžu už více než dvacet let žít a sledovat dráhu dnes nejlepšího českého divadla, což není nadnesené ani patriotické. Jde o Komorní scénu Aréna, která v posledních letech získala několikrát titul Nejlepší inscenace roku, Nejlepší divadlo roku, Nejlepší herecký výkon a podobně. A já u tohoto divadla bydlím asi sto metrů, tudíž jsem tam skoro každý den.
Jak vidíte kulturu v Ostravě celkově?
Kultura v Ostravě se dá shrnout do jednoho bonmotu. Když jsme v roce 2015 nezískali titul Evropské město kultury 2015, tak si mě přátelé pozvali do Plzně, která nás přeskočila, a zeptali se v debatě, zdali je mi líto, že ten titul získala Plzeň. Já jsem jim řekl: „Vůbec mi to není líto, protože Plzeň má titul, Ostrava má kulturu.“ Moc se jim to nelíbilo, ale platí to. Ostrava je nesmírně kulturní město ve všech žánrech, svébytné a velmi zvláštní. Kultura je zde poznamenána geniem loci, je to takový zvláštní kotlík. Setkávali se zde vlivy slezské, moravské, české, německé, židovské, polské, slovenské, a to za uplynulých, řekněme sto let vytvoří zvláštní podhoubí, které není vidět, ale rostou z něj krásné věci.
Jaký styl uměleckého vyjádření je pro Ostravu typický?
Typická je stručnost a věcnost. Existuje takový velmi vulgární vtip, který si nemohu dovolit veřejně publikovat, ale mnozí jej znají, takže jim ho vzdáleně připomenu. Je o tom, proč se v Ostravě mluví krátce. Ostraváci nemají čas na zbytečnosti. Tou zbytečností může být odstupování od tématu, plané žvatlání, nehovoření k věci a různé okrasné ilustrační prvky, které jsou jenom formou, ale obsah svým způsobem neobohatí. Ostrava jde přímo k věci, je pravdivá a věrohodná.
Jaká je naopak politika v Ostravě? Můžeme ji také nazvat pravdivou, věrohodnou a jdoucí přímo k věci?
Politika je zvláštní svět, a že by se do něj promítalo kouzlo místa, to si nejsem jistý. Ostravští politici měli v minulosti pověst tvrdých lidí se silným tahem na bránu, byť to někdy byl i projev spojený s mnoha fauly. To se dneska už ale týká i politiky obecně. Maxim Gorkij na začátku minulého století, ještě před komunistickým pučem řekl ve své práci: „Kdo chce vstoupit do politiky, musí se smířit s nactiutrháním, se lží, s osočováním, s útoky na vlastní osobu a čest, ale zároveň proti tomu nikdy nesmí přestat vystupovat.“
Jste i vy smířený s těmito projevy? Bojujete proti nim?
Já jsem se nesmířil. To smíření vnímám jako konstatování a přijetí faktu, že něco takového existuje, ale nikdy není možné se těmto praktikám přizpůsobit. Všichni by si měli být vědomi, že mohou doložit nepřijatelné chování politiků, dávat najevo svůj postoj k tomu, co se v politice děje a vystupovat proti tomu, co se dá nazvat nešvarem. Pokud se proti tomu vystupovat nebude, pak to ovládne naši společnost.
V letech 1991-92 jste působil jako poslanec Federálního shromáždění. Jak na tuto dobu vzpomínáte?
Zjistil jsem, že v politice existují lidé, pro které je politika ne cestou za penězi, ale nástrojem pro zkvalitnění veřejného života. Já politiku stále vnímám hlavně jako službu voličům, ne jako cestu k bohatství a moci. Ve Federálním shromáždění jsem potkal lidi, kteří naprosto nevnímali tu možnost jít za hmotným bohatstvím, stejně jako jsem potkal lidi, kteří si byli vědomi a dokonce to někteří nahlas říkali, že v tom roce 1990 žijeme v době, kdy se rozdávají stamiliony na budoucí staletí. A hlavně hleděli na to, jak si nahrabat. Naštěstí většina mých přátel, s nimiž jsem přišel z Občanského fóra, chtěli dělat politiku pro občany, chtěli měnit prostřední kolem sebe k lepšímu. Dnes se jim posměšně říká pravdoláskaři, ale já se k tomu pořád hlásím.
Co se vám v té době podařilo prosadit?
Měl jsem možnost zúročit to, co jsem poznal na šachtě, tedy znalost lidí, kteří dlouhá léta pracovali v podzemí. Režim byl tak zbabělý, že jim ani neřekl pravdu o jejich zdravotním stavu jenom proto, aby je co nejdéle udržel práci. Ti chlapi měli zničené plíce, neudrželi kávovou lžičku kvůli vazoneuróze, a podobně. Kvůli těmhle lidem jsem šel do debaty s kolegy ve federálním shromáždění, kde zpočátku neměli ani představu o tom, o co se jedná. Ptali se, proč mají zvýhodňovat jednu profesi před ostatními, vždyť jsou si všichni rovni a panují pro ně stejné podmínky. Ale to není pravda. Ti havíři nebyli pravdivě informovaní o dopadech své práce na zdravotní stav, nebyli tam jen kvůli penězům, někteří dokonce nedobrovolně. Nakonec se podařilo prosadit zákon o předčasném vstupu horníků do důchodu v 55 letech a další průběžné vyhlášky. Já jsem velmi rád, že jsem u toho mohl být.
Co pro vás znamenala práce v dole?
Ze začátku jsem si myslel, že to nepřežiju, ale to netrvalo moc dlouho. Člověk si rychle zvykne na všechno, a platí rčení: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ Potkal jsem tam nádherné lidi, o nichž ostatně píšu ve svém románu. Pro mě to znamenalo další rozměr života, byl jsem najednou bohatší o kamarádství se skvělými chlapy. Kdybych se do toho dolu nedostal, tak bych vůbec nevěděl, jak to v podzemí vypadá. I když je ta práce nebezpečná, je i nesmírně zajímavá, prostředí je místy i krásné. Chodíte kolem ve starých chodbách, na mnoha stěnách jsou vrstvy plísní a hub. Mají krásnou barvu, protože tam prosakuje voda, která protéká různými minerály, která to všechno vybarvuje. Můžete se kochat určitou výtvarnou krásou podzemí, a když zhasnete lampu, je tam i absolutní tma. Každému bych přál setkání sám se sebou v absolutní tmě, protože to je kouzelné.
Jste za to nakonec rád, že jste byl donucený pracovat v dole?
Rád nejsem, protože jsem měl nakročeno jinam. Chtěl jsem studovat divadelní vědu, možná i nějaké kreativní umělecké řemeslo a bohužel mi to režim neumožnil, ale nakonec jsem se k tomu různými peripetiemi života stejně dostal a posledních dvacet let se tomu věnuji. Můj otec mi říkal, že když v člověku něco dříme a nevzdá se, tak se to nakonec projeví.
O čem přesně bude vaše kniha?
Částečně je to autobiografické dílo. Vychází ze vzpomínek na konkrétní lidi a konkrétní příhody. Děj je situován do prostředí ostravsko-karvinských dolů.
Nakolik si myslíte, že je hornictví zapsáno do duše Ostravy?
Za prvé je třeba si uvědomit, že nebýt uhlí, nebylo by ani Ostravy. Přirozeným centrem kraje by byla Opava. Posledních necelých 300 let od nálezu uhlí se ale zásadně podepsalo na tváři Ostravy. Došlo k velkému rozvoji a nárůstu počtu obyvatel. Dnes je však bohužel tendence zase opačná. Centrum se postupně vylidňuje, obchody zejí prázdnotou a město hledá svoji budoucnost a novou identitu.
Kde tu budoucnost vidíte vy? Může jí být ta kultura?
Kultura je samozřejmě jedna z částí, která může přitáhnout zájem, ale těžko se může stát „uhlím pro Ostravu“, tím zdrojem obživy pro většinu obyvatel. Nesmíme zapomenout i na oblast vzdělávání, obchodu a lehkého zpracovatelského průmyslu, protože ten těžký asi nejvíc škodí životnímu prostředí, ale já budu vždycky říkat, že Ostravu bez průmyslu si nedovedu představit. Jenom bych si přál, aby inovace byly opravdu inovacemi, a aby se Ostrava mohla chlubit před světem nejvyspělejšími technologiemi, ostatně vědecko-technický park Vysoké školy Báňské k tomu již nakročil.
Jak se stavíte k politice Strany zelených?
To není politika, která by směřovala proti průmyslu a proti Ostravě jako průmyslovému městu. Pochopitelně, že už z názvu vychází, že SZ bojuje za zdravé životní prostředí, ale stačí jen vyjet na věž radnice a hned uvidíte, jak je Ostrava zelené město. Naše politika spočívá ve spojování přírody a lidí proti nešvarům, kterých je člověk vůči té přírodě schopen. Příroda je základem naší existence, protože my jsme zde na planetě hosté a nyní ji ničíme nejvíce ze všech biologických druhů na světě. Musíme si umět podat s přírodou ruku a v tom podání ruky hledat energii a sílu. Navíc platí, že co je ekologické, je i ekonomické. V politice Strany zelených je budoucnost lidstva. Protože když si lidstvo nepodá ruku s planetou a s životním prostředím pro všechny druhy živé přírody, zahyne spolu se vším životem na této planetě.
