17. 5. 2016
Tento rozhovor byl publikován 17. 5. 2016 na serveru Ostravan.cz
Ladislav Vrchovský (SZ) je proslulým ostravským divadelním kritikem a pravidelným spolupracovníkem kulturního deníku Ostravan.cz. Nyní dopsal román Otřesová sloj z hornického prostředí a rozsáhlá ukázka z tohoto díla tvoří speciální přílohu nejnovějšího čísla časopisu Protimluv. Časopis bude pokřtěn ve čtvrtek 19. května v 18 hodin v Domě umění a návštěvníci akce uslyší i autorské čtení Ladislava Vrchovského, s nímž si nyní o románu povídáme.
Havířské prostředí dle mého zatím nejlépe popsal Ivan Landsmann v Pestrých vrstvách. Líbil se vám Landsmannův román?
Ivan Landsmann pracoval na stejném dole, jako já, na bývalém Dole Antonín Zápotocký, dnes Důl Lazy v Orlové. V jeho próze se
Ladislav Vrchovský, Strana zelených
vyskytují lidé, které jsem znal, se kterými jsem stejně jako on přicházel do styku při práci v podzemí i při různých jednáních na povrchu. Je pravdou, že jsem některé z nich viděl v jiném světle, než Ivan sám. Ale v podstatě vystihl charaktery a typy lidí, kteří v osmdesátých letech v OKD pracovali. Některé kapitoly se mi líbily více, jiné méně, ale celé Pestré vrstvy jsem si přečetl se zájmem a rád.
Vy jste napsal román ze stejného prostředí?
Ano, jde mimo jiné i o situace odehrávající se při práci v dole. Nejde ale o doslovný záznam skutečných událostí, velká část textu je pouze inspirována prostředím, jeho charakterem, typy lidí, které jsem v dolech potkal.
Čerpáte tedy z vlastních zkušeností na dole. Jak jste se vůbec k fárání dostal a měl jste v rodokmenu i nějaké jiné havíře?
O tom, jak jsem se do dolů dostal, píšu v prvních kapitolách příběhu Vladimíra, mladíka, který se dostal k práci v podzemí na základě propojení nejrůznějších dějinných a rodinných souvislostí. Ano, postava Vladimíra a jeho příběh vychází z mých vlastních zážitků, to přiznávám.
V Landsmannových Pestrých vrstvách hrozily průvaly důlních vod a Landsmann vícekrát popisuje takové důlní neštěstí. Jaký je rozdíl mezi otřesovou slojí a pestrými vrstvami?
Otřesová sloj je vrstva uhlí nacházející se pod silnou vrstvou pískovce. Když se uhlí z takové sloje začne těžit nekvalifikovaným způsobem, může taková těžba způsobit neřízený zával, ba dokonce otřes, tedy jakési „podzemní zemětřesení“. Mechanismus vzniku důlních otřesů je však stále příčinou sporů odborníků na důlní činnost a mnozí uvádějí i otřesy nezpůsobené lidskou činností, ke kterým dochází vinou specifických přírodních podmínek a geologického uložení uhlí v podzemí, ba dokonce i kvality uhlí jako takového. Pestré vrstvy, to je něco jiného, to jsou nekompaktní podzemní vrstvy částečně sypkého materiálu, který se dostává do pohybu tím, že pod ním bylo vytěženo uhlí. Průvaly podzemních vod, to je zase jiná kapitola. Všechno to dosvědčuje, jak je hornická činnost složitá a nebezpečná.
Proč vychází jen rozsáhlá ukázka z vašeho románu, proč nevyjde v nakladatelství Protimluv hned celé dílo?
S nakladatelstvím Protimluv jsem jednal o vydání už před dvěma roky, dokonce jsme sepsali předběžnou smlouvu o vydání jako nutnou přílohu k žádosti o grant Českého literárního fondu. Nakonec se peníze nepodařilo sehnat. Mezitím jsem se seznámil s nakladatelskými plány brněnského Centra pro studium demokracie a kultury, které vydalo román Rogera Scrutona Zápisky z podzemí. Tématem jeho knihy je pražský předlistopadový disent. Já také ve svém románu vzpomínám na léta prožitá v podzemí, ale ne metaforickém, na léta prožitá v podzemí dolů OKD v jistém odporu ke komunistickému režimu. Tak jsem nakladatelství CDK oslovil, a přišla nabídka k vydání knihy u nich. Ale s názvem Z podzemí ke slunci.
Jaké další romány nebo básnické sbírky z hornického prostředí považujete za vydařené? O havířích psal leckdo, což z pohledu poezie docela důkladně dokumentuje předloni vydaný výbor Briketa. V próze to byla třeba Anna Marie Tilschová (Haldy) nebo za komunistů Josef Frais (Šibík 505) a mnozí další…
Haldy Anny Marie Tilschové jsou pro mne nejen obrazem doby a hornického prostředí první republiky, ale dokladem něčeho, co jsem také zažil na vlastní kůži: V práci pod zemí vznikají zvláštní mezilidské vztahy, které se promítají i do životů havířů žitých na povrchu, v rodinách a podobně. V poslední době jsme si tak trochu zvykli znevažovat slovo kolektiv. Ale bez skutečné kolektivní práce v dole nepřežijete. Tam je skutečně jeden závislý na druhém, a to lidi zvláštním způsobem spojuje. Fraisovy práce jsou poplatné době svého vzniku a nepatří k mým oblíbeným.
Používáte v Otřesové sloji hornickou mluvu? A je to nutné pro román z Ostravska, lze to nějak obejít?
Nejde ani tak o hornickou mluvu, jako spíše o nejrůznější nářečí, které je vlastním mateřským jazykem postav. V dolech, když jsem tam pracoval já, pracovali se mnou lidé mluvící „po našemu“, jak se říká místnímu ostravsko-karvinskému dialektu a řeči obyvatel Těšínska, ale byli tam také Valaši z Beskyd, Slováci z Kysuc, ale i cizí chlapi z jižní Moravy nebo z českých měst, a každý mluvil svým jazykem. Jejich vzájemná komunikace byla kouzelná. Krásně se to poslouchalo, je jen škoda, že lidský mozek nemá něco takového jako elektronický záznamník, musí posloužit paměť, a ta není tak spolehlivá. Obcházet specifickou řeč chlapů z dolu by znamenalo jisté ochuzení jejich typů a charakterů.
Dá se nějak definovat „ostravský havíř“? Po zkušenostech s mnoha havíři, kteří neměli daleko pro ránu pěstí, nejsem zrovna nakloněn všem těm frázím o „otevřeném havířském srdci“ a „přátelství na život a smrt“, které prý pečetí hornická dřina…
Už jsem o tom mluvil. Havíři, stejně jako všichni lidé, jsou prostě různí. Najdou se mezi nimi primitivové, ale i velmi oduševnělí, byť třeba ne zrovna vzdělaní lidé. Mnohdy mají vysokou přirozenou inteligenci a z ní vyplývá i způsob chování k ostatním a přirozená autorita. Získat si jejich důvěru ale můžete jen tím, jak pracujete, jaké je na vás spolehnutí. Dovedou ocenit dobrou práci i férovost. Je pravda, že spory často řeší ránou pěstí, ale když si o něco takového někdo koleduje a nedá si říci, nedá se nic dělat…
Havíři jsou ve svých soudech opravdu upřímnější než třeba úředníci. Řeknou hned, co si myslí. Vy jste divadelní kritik, snažíte se být v recenzích upřímný jako havíři, nebo berete ohledy třeba na to, že tvrdá kritika se v Ostravě moc nenosí a někdy by pro recenzenta znamenala „chodit kanálama“?
Ti, kteří mne znají a kteří čtou mé kritiky (často spíše jen recenze), vědí, že nehledám na všem něco, co mohu kritizovat. To dovede každý. Spíše se snažím upozorňovat z mého pohledu na rezervy, které inscenace mají, snažím se pravdivě popsat práci inscenačních týmů a herců a třeba dávat výsledky divadelní práce do uměleckého i společenského kontextu. Když je ovšem nějaká divadelní práce podbízivá, nebo samoúčelně vulgární (tím nemyslím funkční vulgaritu, tu mám rád, a možná také proto, že jsem dvacet let prožil v dolech), tak dám najevo svoji nelibost. Diplomacie do mé práce kritika a recenzenta nepatří. A „chodit kanálama“? K tomu jsem nikdy důvod neměl.
Ještě se vrátím do podzemí. S hornictvím na Ostravsku je zřejmě amen. Paradoxně ve chvíli, kdy jste dopsal Otřesovou sloj. Jak hodnotíte aktuální situaci v OKD? Můžeme očekávat nějaká dramata?
Hornická činnost je závislá na existenci něčeho, co může člověk z podzemí těžit. Je to činnost omezená, ne nadarmo uhlí patří mezi takzvané neobnovitelné zdroje energie. To, že hornictví jako způsob obživy jednou skončí, bylo a je všem jasné. Už když se zavíraly ostravské šachty na začátku devadesátých let, ležely statisíce tun kvalitního černého uhlí v přístavech v Hamburku, kam je dovezly lodě z nejrůznějších částí světa, kde se těžilo za podstatně výhodnějších ekonomických podmínek. Tím se naše uhlí stalo konkurence neschopné. Každá vytěžená tuna uhlí byla za komunistického režimu dotovaná státem, tedy její cena. A dnes naše vláda přistupuje k uhlí a jeho těžbě i z pohledu na sociální cenu vytěženého uhlí. Ale díky tomuto přístupu snad nezažijeme žádné sociální bouře a dramata. I když si myslím, že vůči jiným profesím, ve kterých jsou také lidé ohroženi ztrátou zaměstnání, je řešení nynější situace v OKD nespravedlivé.
Zdař Bůh. Zazní pak ještě někdy na Ostravsku tenhle pozdrav? Máte ho rád?
Ano, mám ho rád. Často jsem tím pozdravem záměrně provokoval komunistické papaláše, kteří zdravili zásadně slovy Čest práci. Byl to z jejich strany pokrytecký pozdrav, protože parazitovali na práci havířů, kteří je de facto živili. Takže pozdrav Zdař Bůh byl i nadějí, že „boží mlýny“ melou a že to jejich Čest práci jednou zmizí. Tím ovšem nemyslím, že by poctivým manuálně pracujícím lidem neměla být projevována čest a úcta.
Tak Zdař Bůh.
Zdař Bůh.
Zdroj: Ostravan.cz, 17. 5. 2016
